Historie světelných zařízení a dalších bezpečnostních prvků silniční dopravy

27. 04. 2018

Malý exkurs do světa semaforů, "zelené vlny", přechodů pro chodce a "zebry"

"Podstata objevu je ve spatření něčeho, na co se všichni dívali, a v promyšlení něčeho, na co nepomyslil nikdo." (A. Szent-Györgyi)

"Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález." (A. Einstein)

Drobné vynálezy a technická řešení přicházejí na svět klikatými cestičkami. U mnoha nevíme, kdo vlastně stál u jejich zrodu, u jiných, které byly zdokonalovány dlouhá léta, si nejsme jisti, kdo vlastně měl první, původní nápad. To je také případ zavedení několika zařízení pro rozvoj dopravy a zajištění její bezpečnosti. Přístup státních úřadů k rozvoji motorizace a užívání dopravních komunikací byl v různých zemích rozdílný, všude však se shodoval v jediném -  na počátku vždy stála lhostejnost – tvůrci "samohybů" byli považováni za neškodné podivíny; když se však ukázalo, že jejich vynálezy se opravdu účelně pohybují, začal je "stát" různě omezovat předpisy a vyhláškami.

"Všechny systémy jsou v zásadě dobré, avšak fungují špatně." (A. Maurois)

Berlínský předválečný semafor

Berlínský předválečný semafor

Úplně první světelné signalizační zařízení neboli semafor s červeným a zeleným světlem byl instalován před 150 lety v roce 1868 na křižovatce před londýnským Parlamentem. Šlo vlastně o zastaralý železniční semafor s rameny a dvěma plynovými lampami – červená znamenala stůj, zelená volno. Tato novinka v silniční dopravě byla odvozena ze signalizace na železnici, na níž se dohodlo shromáždění železničních techniků v Birminghamu již v roce 1841. Světla měnil policista ručně a semafor sloužil především k zastavení dopravy, aby poslanci mohli bezpečně přejít již tehdy dosti frekventovanou ulici. Zařízení však stálo na svém místě jen jeden rok, kdy explodovala jedna lampa a obsluhující policista přitom přišel o život.

"Vynález pozdější zničí vynález předchozí a vytlačí jej z lidské obliby." (Lucretius)

Semafor z roku 1869

Semafor z roku 1869


Poté se historie semaforů stěhuje do Ameriky: obnovené pokusy s dopravními světly se uskutečnily až v roce 1914 v americkém Clevelandu. S pohyblivými rameny se již nikdo nezabýval. Nový typ semaforu měl stacionární elektrické svítilny s červeným a zeleným světlem a varovným zvukovým signálem, který se ozval vždy, když se měnila světla. Tříbarevné semafory s červeným, zeleným a žlutým světlem byly instalovány v New Yorku v roce 1918 a obsluhoval je městský zřízenec, usazený v budce vysoko nad křižovatkou. V Evropě byly počátky světelných křižovatek pomalejší. V roce 1923 se objevily první semafory (doplněné gongem) v Paříži, ve stejném roce instalovali první "světla" v Hamburku; následovala další velká evropská města – Milán a Řím (1925), do Londýna se vrátily až roku 1926. Všechna tato signalizační zařízení byla ovšem stále obsluhována ručně. Údajně první automatický semafor kupodivu nepochází z USA, ale poprvé se rozsvítil 5. listopadu 1927 v britském městě Wolverhamptonu. Od září 1919 začali provoz v Praze na nejrušnějších křižovatkách (např.na Můstku) řídit strážníci. První světelná signalizace v Praze byla umístěna v roce 1927 na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží. Zprvu šlo o jeden čtyřboký semafor (plechová skříň o výšce 1,4 m s třemi barevnými čočkami a ručním přepínáním) zavěšený uprostřed nad křižovatkou, který platil nejen pro vozidla ze všech směrů, ale i pro chodce. První automatický světelný semafor bez obsluhy byl u nás instalován v Praze na křižovatce uprostřed Václavského náměstí mezi ulicí Vodičkovou a Jindřišskou 21. ledna 1930. V některých českých městech předběhla silniční semafory světelná signalizace pro tramvaje, zaváděná v Praze od roku 1911 například v ulicích Celetná, Letenská, Křižovnická a Radlická. V roce 1971 bylo zavedeno blikající bílé světlo na železničních přejezdech signalizující řidičům volný průjezd. Mimo nejvýznamnější evropské metropole si ale světelně řízené křižovatky našly cestu až v průběhu padesátých let minulého století. Na našich silnicích se semafory v moderní podobě, jak je známe dnes, objevily v roce 1967. Tehdy vstoupila v platnost nová vyhláška o pravidlech silničního provozu, která také definovala princip fungování semaforů, včetně směrových šipek a světelných signálů pro chodce.

Dalším významným opatřením bylo zavedení takzvané "zelené vlny" do řízení hustého dopravního provozu v ulicích velkých měst. Většinou se uvádí, že se to stalo poprvé před šedesáti pěti lety roku 1953 v bavorském Mnichově, který patřil v polovině minulého století mezi německá velkoměsta s největší hustotou provozu. Při zavedení zelené vlny je světelná signalizace pro řízení dopravy na křižovatkách více či méně frekventovaných tahů koordinována tak, aby umožňovala při konstantní rychlosti vozidla jeho plynulou jízdu bez neustálého rozjíždění a brzdění. Jestliže účastníci silničního provozu jedou přibližně konstantní rychlostí, nejčastěji 50 nebo 60 km/h, mohou očekávat volný průjezd každou světelně řízenou křižovatkou. Tím se může předejít nejen nepravidelné jízdě, ale především se zmenší spotřeba pohonných hmot, což vede ke snížení škodlivin z výfukových plynů (oxidy uhlíku a dusíku, prachové částice, různé uhlovodíky), významně ovlivňujících znečištění ovzduší – se všemi negativními dopady na zdraví lidí a životní prostředí. Název Zelená vlna si také "vypůjčilo" dopravní zpravodajství Radiožurnálu Českého rozhlasu, jehož vysílání (nyní také stanicemi Český Rozhlas Plus, regionální stanice ČRo, Regina DAB Praha) od roku 1974 pokrývalo 24 hodin denně celé tehdejší Československo a stalo se nepostradatelným pro mnoho řidičů. Přináší jim aktuální a ověřené zprávy o dopravních komplikacích na dálnicích a silnicích a pomáhá najít rychlejší a bezpečnější cestu po alternativních trasách.

"Objevy se vnutily člověku." (F. Kafka)

Svůj počátek až v minulém století mají také vyznačené přechody pro chodce. Poprvé se objevily v Londýně v roce 1926. Označovaly je tabulky s nápisem "Please cross here" (Přejděte zde, prosím), které byly umístěny na sloupech. Místo pro přechod vymezovaly na vozovce dvě bílé čáry. V roce 1934 zavedl tehdejší britský ministr dopravy sir Leslie Hore-Belisha (1893-1957) nový typ přechodu, označený blikající oranžovou koulí na černobíle pruhovaném sloupu po každé straně ulice. Místo mezi nimi označovaly dvě řady kovových knoflíků na vozovce.  Sloupkům se říkalo "Belishovy majáky". Zpočátku se koule vyráběly ze skla, protože se však často stávaly obětí klukovských praků, byly roku 1952 nahrazeny kryty z odolných plastů. V témže roce se také objevily první "zebry" a postupně nahrazovaly Belishovy přechody. Zároveň však začala pro motoristy platit mnohem přísnější pravidla pro respektování práv chodců na vyznačených místech. Bohužel jsme se však s tímto problémech zcela nevypořádali ani po uplynutí více než šedesáti let.

Bohumil Tesařík

Články

Příprava na zimu nejsou jen zimní pneumatiky

Co je dobré zkontrolovat, namazat a vozit v autě?

Podzim je takový ospalý, brzy se stmívá ... Pozor na mikrospánek!

Přichází nenápadně a způsobuje vážné nehody. Jak poznat, že přichází a jak mu předcházet najdete zde.

Jak správně postupovat po dopravní nehodě?

Kterou nehodu je nutné hlásit policii, a kterou ne? Záleží na zraněních a škodách na majetku.

O víkendu přijdou první mrazíky.

Podívejte se, jak se prodlouží brzdná dráha.

Nezapomeňte přezout na zimní pneumatiky

Od listopadu musíme mít za jistých podmínek zimní pneumatiky. Více o přípravě na zimu nejdete zde.
Zadejte hodnoceníOdeslat hodnoceníHodnocení odesláno
Počet hodnocení73Průměrné hodnocení3.9
Přidejte se k nám na sociálních sítích a neuteče Vám žádná novinka